Z prvních let svého života nemá ani jednu fotografii nebo vzpomínku. Biologickým rodičům ji musela odebrat sociální pracovnice, a tak období, kdy dítě silně potřebuje přítomnost jednoho hlavního člověka, strávila v kojeneckém ústavu a dětském domově. Přesto lásku a domov nakonec získala. Měla totiž štěstí – ve dvou a půl letech si tehdy malou Andrejku odvedli k sobě domů pěstounští rodiče.
„Když se řekne pěstouni, jako první se mi vybaví slovo láska. A pak taky šance pro ty páry, kterým se nedaří mít vlastní děti,“ vyjmenovává Andrea, která slovo máma používá výhradně ve spojení s pěstounkou, která jí a její sestře Petře otevřela dveře ke spokojenému dětství. Až z Teplic se spolu se svojí o rok mladší sestrou přestěhovaly k manželskému páru na jižní Moravu. Staly se tak jejich pátým a šestým pěstounským dítětem.
„Našim se nepodařilo mít vlastní děti, a tak se rozhodli pro pěstounství. Doma nám nakonec vznikla velká parta osmi dětí. A přestože jsme všichni Romové, ostatní nás přijali bez předsudků, včetně babiček a celého širokého okolí. Moc dobře vím, že kdybych vyrůstala v děcáku, byla bych dnes úplně někde jinde, než jsem teď,“ pochvaluje si vděčně dnes už 22letá hnědovláska.
Smířit se s minulostí a jít dál
O svých kořenech toho moc neví. Touha zjistit něco víc v období dospívání narostla a své biologické rodiče vyhledala. „Člověk tak nějak chce vědět, kdo je a odkud pochází. Mrzí mě, že mi nikdo neřekl, kdy jsem se přesně narodila, nemám informace o začátcích svého života, první fotku mi pořídili až v dětském domově,“ lituje Andrea.
Původní rodiče mi napsali dopis, že by mě chtěli poznat, tak jsem je, když jsem byla v páté nebo šesté třídě, vyhledala podle jména přes sociální sítě. Vím, že ještě měli dvojčata, kluka a holku, bohužel ti u nich žili docela dlouho, asi do dvou let, v hodně špatných podmínkách. Sociální pracovnice je nakonec taky odebraly. Moje sestra teď prý bojuje s psychickými potížemi,“ popisuje Andrea. Své biologické sourozence by si jednou přála poznat a své sestře třeba i pomoct. Musí ale vydržet, až budou stejnou chuť mít i oni. „Asi to zní divně, ale já jsem měla to štěstí, že mě odebrali v mladším věku. Bratr a sestra, které neznám, zůstali u rodičů moc dlouho, trauma je větší,“ vysvětluje.
„V dopise mi tehdy rodiče psali, že musím vydržet, že si chtějí připravit podmínky na to, aby si nás se sestrou k sobě vzali. Myslím, že tehdy neměli ani trvalý pobyt. Celý kontakt byl divný a nepřirozený. Vůbec se o mě nezajímali, neptali se, jak se mi žije, litovali se,“ vypráví Andrea klidně. Sama její biologická matka vyrůstala v dětském domově a Andreu porodila asi v šestnácti letech. „V domově se k ní prý nechovali hezky, nikdo ji nenaučil, jak se starat o dítě. Asi si sama odnesla velké trauma. Ale sama nevím, čemu věřit a nikdy už nezjistím, jak to všechno bylo. Hlavně jsem ve fázi, kdy už po tom ani moc pátrat nepotřebuji,“ uvádí vyrovnaně Andrea. Dodává, že se na nikoho nezlobí a nesoudí. Dopisování s rodiči nakonec vyšumělo do ztracena, matka dnes žije v Anglii, otec v Německu.
Připravit na život
O mámě a tátovi, rodičích, kteří ji vychovali, mluví s hlubokou láskou a obdivem. „Samozřejmě vzít si domů cizí dítě, a ještě k tomu romské, chce velkou odvahu. Nikdy nevíte, co vás čeká. Naši ale vždy hledali řešení, než aby se pozastavovali nad problémy. Takže když spolužáci chodili domů se strachem, že dostanou domácí vězení kvůli špatným známkám, my jsme byli se sourozenci v klidu. Máma s tátou nám nikdy nevynadali. Mamka spíš říkala, že třeba nevystudujeme vysokou školu, ale vychová z nás slušné lidi. Prakticky nás do života vybavila perfektně, naučila mě všechny domácí práce,“ pochvaluje si studentka zdravotnické školy, která nechce dlouho čekat na vlastní rodinu. Žije se svým přítelem, a dokonce se už bavili o tom, že by třeba jednou, až budou mít vlastní děti, dali šanci i pěstounství.
Maturitu si Andrea odnesla ze střední pedagogické školy, vyšší odbornou školu po roce opustila. „Než abych se někde tři roky trápila, vzdala jsem to. Jsem ale na sebe pyšná, že jsem maturitu zvládla. Někteří Romové se často staví do pozice oběti, jsou nedůtkliví a vinu svalují na okolí. Já to tak nemám. Je to jen o tom, jaké příležitosti se v životě chopíme. A možná mi nejde matika a celkově musím nad učením sedět delší čas než někteří spolužáci, ale vím, že jsem dobrá v něčem jiném. Baví mě vaření, práce s lidmi, dětmi. Nějakou dobu jsem měla brigádu, na které jsem se starala o autistické dítě,“ sdílí Andrea.
Silný autismus se také objevil u její sestry Petry, asi rok poté, co přešla spolu s Andreou do rodiny k pěstounům. „Určitě i vztah s Peťou hraje v mém rozhodování o budoucím povolání velkou roli. Vím, co autista potřebuje a třeba bude jednou tohle směr, kterým se vydám, a bude ze mě ošetřovatelka,“ přemýšlí studentka. Touhu ještě se něco naučit si proto naplňuje studiem druhé střední školy – zdravotnické. „Spolužáci jsou v průměru o pět let mladší, ale učíme se od sebe navzájem. Jen mi přijde, že občas jsou zbytečně otrávení a řeší prkotiny. Měli by být rádi, že mají rodinu a užívat si větší radost ze života,“ hodnotí s nadhledem Andrea.
